Revitalizace a úpravy toků

Již v době středověku začaly, většinou pro potřeby mlýnů a pil, první úpravy koryt toků a jejich niv. Byly to úpravy poměrně velkého rozsahu a velké množství z nich je udržováno ve funkčním stavu dodnes. Ve většině případů byla voda k objektům přiváděna náhony pomocí stupňů a jezů. Kvůli plavení dřeva a říční plavbě byly odstraňovány ty největší překážky v korytech, což lze považovat za první podélné úpravy toků. Již tyto zásahy s sebou přinesly první problémy. Příkladem mohou být nadměrné odběry vody z hlavního koryta či fakt, že mlýnské jezy tvoří překážky pro migraci vodních živočichů.

Rozmach technických vodohospodářských úprav nastal koncem 19. století, a to především kvůli rozvoji strojní techniky, která o mnoho ulehčila do té doby velice náročné stavební práce. Prováděly se především plavební a protipovodňové úpravy a odvodnění zemědělských pozemků. Tyto změny v korytech toků vyvolaly mohutnou povodeň v roce 1890 a následně intenzivní protipovodňové regulace. Změnám neunikly ani drobné vodní toky, které představovaly možnost plošného odvodnění výhodné především pro zemědělství. Cílem bylo redukovat vodní toky i jiné vodní prvky v krajině a získat tak více zemědělské půdy či zastavitelných ploch. V následujícím 20. století úpravy toků probíhaly ve stejném duchu, k největšímu rozmachu docházelo v době kolektivizace zemědělství v 50. a 60. letech a vrcholu dosáhly v 70. a 80. letech. V této době nastaly problémy nejen s množstvím, ale i s kvalitou vody, protože se jak velkoplošně odvodňovalo, tak i prudce narostl podíl chemických látek používaných v zemědělství a vodní toky sloužily jako recipient odpadních vod (Just, 2005).

Za více než stoletou historii úprav toků se kromě nesporných přínosů, především při ochraně před velkými vodami, nyní projevuje i velké množství nedostatků. I přes zjevná negativa přerostly regulační úpravy v provedení některých vodohospodářů v neracionální koncepci, kdy se snažili za každou cenu držet vodu v korytě, v území s minimálním sklonem opevňovali koryta betonovými deskami, často bezdůvodně budovali toku neprospívající geometricky pravidelná koryta s tvrdým opevněním. Nakonec bylo každé neupravené koryto považováno za špatné. V důsledku mnohdy docházelo ke zbytečnému ničení hodnotné přírody (odvodňování neobdělávatelných podhorských luk či oglejených půd v nivách), krácení říční sítě -- napřímení toků, zatrubňování toků a poškozování říčních ekosystémů (Koutný, 2003).

Pojem revitalizace pochází z latiny a znamená "znovuoživení", "obnovení", "posílení". Dnes se používá v mnoha odvětvích, ale obecně ho chápeme jako proces oživení a navrácení pokud možno do přirozeného či přírodě blízkého stavu. Označení revitalizace vodních toků by mělo být chápáno jako komplexní zásah, který zabezpečuje obnovu a především dlouhodobou stabilitu přirozeného stavu toku při současném zajištění jeho ekologických a jiných funkcí i kvality vody. Novelou vodního zákona č. 150 z roku 2010 je nově definováno přirozené koryto vodního toku jako koryto nebo jeho část, které vzniklo přirozeným působením tekoucích povrchových vod a dalších přírodních faktorů nebo provedením opatření k nápravě zásahů způsobených lidskou činností a které může měnit svůj směr, podélný sklon a příčný profil. Tím jsou myšleny vodní toky na nichž byla úspěšně realizována revitalizace.

Hlavní cíle revitalizace jsou:

· zvětšení, resp. obnovení říčního prostoru - může se jednat o rozšíření či rozvolnění koryta, obnovení šířky říčního perimetru s přirozeným průtokovým, resp. závlahovým režimem;

· obnovení tvarové členitosti koryta - ve smyslu jak členitosti trasy, tak i příčných průřezů, podélného profilu, tvarů a povrchů dna a břehů, doprovodných porostů;

· obnovení hydraulické členitosti koryta - hloubka vody, rychlost proudění;

· posílení schopnosti koryta zadržovat vodu (za normálních průtoků) - například vytvoření širší kynety a její rozčlenění prohlubněmi - tůněmi;

· obnovení migrační prostupnosti pro živočichy - jedna ze základních náležitostí revitalizace - toky fungují jako přirozené biokoridory;

· zpomalení odtoků v celém rozsahu průtoků - velké, přímé, hydraulicky hladké, tedy vysoce kapacitní koryto je nahrazeno korytem malým, drsným, o malé kapacitě - pomaleji provádí a koncentruje povodňovou vlnu;

· omezení odvodňovacích účinků koryta na okolní nivu;

· podpora přirozené stability koryta vodního toku;

· obnovení přirozeného morfologického stavu vodního toku - obnovení rozměrů a tvaru koryta zvyšuje pravděpodobnost, že bude funkční hydraulicky i ekologicky, koryta jsou často zanesená;

· obnova břehových porostů - preferovat přirozené druhy pro danou lokalitu;

Po roce 1989 se způsob revitalizací postupně měnil a vyvíjel. Je možné rozpoznat 3 etapy revitalizací. Jednotlivé fáze lze charakterizovat určitým stupněm poznání problematiky a vnějšími podmínkami (Vrána, 2004):

· 1. generace revitalizací - v této fázi byla zachována původní trasa, profil koryta i opevnění. Revitalizace spočívala ve vkládání spádových objektů (kamenných a dřevěných prahů), tůní a prohlubní. Záměrem bylo snížit průtočnou rychlost ve zdržích nad vzdouvacími objekty a tím docílit i ukládání sedimentu v těchto místech. Vegetace byla často osazována pouze liniově na břehové hraně, takže nedostatečně stabilizovala svahy břehů a působila příliš uniformně. Ve většině případů se nepodařilo pomocí usazování splavenin koryto transformovat, ani původní hloubka koryta se nezměnila.

· 2. generace revitalizací - ve druhé etapě byla revitalizace prováděna návrhem nové trasy toku (nejčastěji obloukovité až meandrující), což přineslo prodloužení toku, následně se snížil podélný sklon dna i průtočná rychlost. Koryta byla dimenzována značně mělčí, méně kapacitní. Opevnění byla odstraněna, čímž bylo dosaženo propojení hladiny podzemní vody v okolí s hladinou vody v toku. Nově byla pozornost věnována i charakteru trasy koryta, kterou se projektanti snažili přizpůsobit přírodním úsekům podobného toku v daném regionu. Větší nároky byly kladeny i na doprovodnou vegetaci. Tento způsob revitalizace bylo možné provádět pouze na vhodných lokalitách, kde byl například k dispozici dostatečně široký pás pozemku a podobně.

· 3. generace revitalizací - tato etapa je charakteristická snahou o komplexní řešení. Revitalizační akce se zaměřuje nejen na vodní tok, ale i na jeho napojení na širší okolí (zejména na údolní nivu), popřípadě na celé povodí. Je volena nová trasa koryta, menší zahloubení, menší průtočný profil. Koryto je navrhováno tak, aby při větších průtocích voda vybředla a protékala celou údolní nivou. Tento typ revitalizace představuje v současnosti nejvyšší vývojový stupeň poznání a vyžaduje důkladnou znalost celého zájmového povodí.

Projekty revitalizací probíhají velmi často neprovázaně, mnohdy podle úsilí a schopností žadatelů o dotaci. Proto se úkolem do budoucna stává vytvořit koncepci, která by dodala vodohospodářským úpravám komplexní přístup (sjednocení činností zaměřených na obnovení ekologických funkcí toku, tlumení povodní, omezení vodní eroze a znečištění, začlenění toku do kostry systému ekologické stability aj.) a zároveň by zajistila součinnost plánování revitalizací s celkovou správou a údržbou toků.

Při návrhu je prioritní, aby úprava do "přírodě blízkého" stavu plnila svůj účel, byla řešena pro celé povodí (nejen pro koryto toku) a byla umožněna oboustranná migrace živočichů. Taktéž se zdůrazňuje estetická, protierozní a protipovodňová funkce. Řešení musí být ve shodě se způsobem využívání území, koncepcí ÚSES a územně plánovací dokumentací. Musí taktéž odpovídat přírodním podmínkám a krajinnému rázu území. Při výběru úseku toku vhodného k revitalizaci se přihlíží především ke stavu předchozí úpravy, významu toku, charakteru území, jakosti vody, stavu vegetačního doprovodu a využívání pozemků podél toku a v povodí (Ehrlich a kol., 2003). Projektant je limitován majetkovými poměry, zástavbou v intravilánu, komunikací v extravilánu a finančními možnostmi (Kupec a kol., 2009). Projekt i provádění revitalizací musí odpovídat jak legislativě především z oblasti vodního hospodářství a ochrany přírody a krajiny tak českým technickým normám a technickým vodohospodářským normám.

Pro návrh revitalizačních úprav je třeba zjistit co nejvíce informací o vodním toku a jeho povodí. Tyto údaje zajistíme prohlídkou území a průzkumem současného stavu toku, přilehlých pozemků a povodí, prověrkou širších územních vztahů a z následujících podkladů dle normy ČSN 75 4100:

· měřičské podklady - polohopisné mapy a plány, příčné profily neupraveného toku i v trase budoucí úpravy, podélný profil neupraveného toku i v trase budoucí úpravy, seznam směrových a výškových bodů, podklady z evidence nemovitostí;

· hydrologické údaje - velikost povodí, průměrný roční úhrn srážek, čára překročení, poměr splavenin na toku i na přítocích, výskyt velkých vod ve vegetačním období, velikost kulminačních průtoků, průběhy povodňových vln, údaje o zamrzání toku a ledochodech;

· inženýrsko-geologický, hydrogeologický a pedologický průzkum,

· průzkum splavenin - využívá se pro posouzení odolností neopevněného dna a svahů koryta, dále pro zjištění charakteru nánosů, jež se vytvoří v revitalizovaném korytě;

· biologické podklady - na základě biologického průzkumu podle §67 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dále je povinnost držet se podkladů pro systém ekologické stability;

· průzkum jakosti povrchových vod - jakost vody se posuzuje podle ČSN 75 7221 Klasifikace jakosti povrchových vod a dle Nařízení vlády č. 61/2003 Sb., v platném znění o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech; a dle 71/2003 Sb., v platném znění o stanovení povrchových vod vhodných pro život a reprodukci původních druhů ryb a dalších vodních živočichů a o zjišťování a hodnocení stavu jakosti těchto vod;

· saprobní index - stanovení dle Pantleho a Bucka (ČSN 83 0532, část 6);

· průzkum historický - v případě, že je navrhována rekonstrukce toku do stavu před úpravou - katastrální mapy území, letecké snímky z období před úpravou, údaje z vodních knih, z kronik obcí, dokumentace návrhů úpravy, údaje o objektech na toku, historické údaje o flóře a fauně;

· podklady zemědělské a lesní výroby (Ehrlich, 1996).

Základem návrhu je terénní průzkum, který je orientovaný na stav koryta a vegetačního doprovodu, využití údolní nivy, výskyt živočichů, zdroje znečištění a splaveninový režim. Dále je nutné prostudování podkladů dané lokality týkající se především předešlých zásahů do povodí, Plánů oblasti povodí, druhu pozemku podél toku, majetkoprávních vztahů a historických podkladů, ze kterých lze určit původní trasu toku. Taktéž jsou důležité měřičské, hydrologické, zemědělské a lesnické podklady. V neposlední řadě je nutné zajistit inženýrsko-geologický, hydrologický, pedologický průzkum a průzkum jakosti povrchových vod (Ehrlich a kol., 2003).

Postup při zpracování návrhu

Změna vinutí trasy - základem revitalizačních úprav je změna vinutí trasy. Novou trasu toku může projektant navrhnout dle dochovaných historických podkladů zobrazující lokalitu před provedením technických zásahů nebo může navrhnout trasu zcela novou, avšak vždy by měla odpovídat daným podmínkám a ponechávat možnost pro samovolné utváření a trasování. Trasa je volně vlnitá nebo meandrující bez mezipřímého úseku se střídavými protisměrnými oblouky (Šlezingr, 2010). Základem podrobného tvarování koryta je pak střídání tůní, které se navrhují nejčastěji v oblouku u strmého břehu, a brodů, které se projektují v přechodných místech mezi oblouky. Brody a tůně zajišťují hydraulickou členitost koryta, protože zde dochází ke střídání hlubších klidnějších a mělčích proudových úseků.

Pro přírodě blízká revitalizační koryta je doporučována návrhová kapacita Q30d - Q1. Takto navržená koryta by měla správně plnit průtokovou i ekologickou funkci za běžných a za malých průtoků. Za velkých průtoků dojde k rozlévání do okolních území.

Tato zásada však platí pro louky a pastviny. Například pro ornou půdu je navrhována kapacita Q5. V případě zástavby a pozemků, kdy je zatopení nežádoucí, se naopak hledí, aby kapacita koryta byla dostatečná návrhový průtok se volí vyšší - dle ČSN 73 6820.

Tvar příčného průřezu koryta je určen jako poměr šířky k hloubce. Preferována jsou plochá koryta, protože vykazují lepší stabilitu (z hydraulického hlediska), více podporují rozvoj tvarové členitosti dna a nezpůsobují zbytečné odvodňování niv. Lepší vlastnosti než koryta hluboce zaříznutá vykazují i za malých průtoků, protože si po delší dobu udržují podmínky (zamokření) pro přežívání bioty vodního toku. Pro drobné vodní toky na našem území je doporučován příčný profil s poměrem šířky k hloubce 4:1 až 6:1 (Krajinné inženýrství 2010: sborník z konference, 2010). Příčný profil by měl korespondovat s přirozeným vývojem, neměl by tedy být symetrický - u konkávního břehu se nachází strmější svah a maximální hloubka, naopak u konvexního břehu svah plošší a berma (Ehrlich, 1996).

Na navržený příčný profil jsou dále kladeny tyto požadavky:

· dostatečná kapacita pro odvedení návrhového průtoku;

· odolnost proti účinkům proudící vody;

· nesmí porušit stabilní splaveninový režim přirozeného toku;

· tvar přizpůsobený pro mechanizovanou výstavbu i pro způsob údržby;

· musí vyhovovat hygienickým, rekreačním, ekologickým a estetickým požadavkům.

Podélný profil musí být projektován ve vzájemné souvislosti s ostatními návrhovými parametry koryta, tj. tvarem a hloubkou koryta, jeho opevněním, drsností, členitostí a stabilitou, a zároveň je nutno dbát na ekologické a účelové funkce toku. Při návrhu podélného profilu je nutné brát na zřetel skutečnost, že koryto musí splňovat požadavky přirozeného biotopu. Průběh nivelety dna delších úseků by měl být rozčleněn změnami podélného sklonu. Toho lze dosáhnout vkládáním úseků s účinnou drsností, převýšených prahů, spádových objektů (prahů, skluzů a stupňů), prohlubní, tůní či brodů. Úpravou podélného sklonu na tzv. stabilní sklon zajišťujeme rovnovážný stav, kdy nedochází k nadměrnému vymílání (erozi) ani k ukládání splavenin (sedimentaci). K výpočtu stabilního sklonu se používá empirických vzorců.

Stabilita koryta vodního toku je velmi úzce spjata s nasyceností splaveninového režimu. Správné určení splaveninového režimu je tedy podmínkou úspěšné revitalizace.

Unášení a transport splavenin je ovlivněn průtokovým režimem, podélným sklonem a materiálem koryta. Je to přirozený jev, který je nezbytnou podmínkou pro vytvoření přirozeného dna, a tedy i pro oživení toku. Narušení splaveninového režimu se může projevit i výraznou erozí koryta. Jedná se však o splaveniny nikoliv z přilehlých pozemků, nýbrž o přirozené, tedy z prvků hydrografické sítě (Vrána, 2004).

Ve správném návrhu by mělo být revitalizované koryto upraveno do takového sklonu, který by zaručil nevymílací rychlost. Pokud podélný sklon toku tomuto kritériu nevyhovuje (např. ve sklonitých údolích), je třeba při úpravě použít příčné objekty. Ty by měly být pružné. Jsou-li provedeny jako pevné, dojde pravděpodobně velice brzy k jejich poškození, což může způsobit zneprůchodnění toku pro živočichy, tvorbu nátrží apod. (Vrána, 2004).

Metodika Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy rozděluje objekty do těchto skupin:

· podélné úpravy koryta toku tlumící energii vodního proudu - pásy a skluzy;

· prvky rozvlňující proudnice v upravených napřímených korytech toků a vytvářející místa tišin pro ukládání splavenin - výhony, vložené kameny, boční úkryt;

· revitalizační prvky působící jako vzdouvací objekty a udržující vodní hladinu při nulových průtocích - prahy, stupně, výmoly a prohlubně (Ehrlich, 1996).

Tělesa stupňů, prahů a skluzů musí být zavázána do svahů a zajištěna opevněním svahu proti vymílání. Aby byly objekty hydraulicky účinné, posuzují se na kapacitní průtok pod objektem. Hodnotí se jejich působení na režim průtoků Q330d a na stabilitu koryta. Na konstrukci objektů by mělo být použito přírodních materiálů. Je důležité, aby nezabraňovaly migraci ryb v korytě v obou směrech a zároveň vytvářely podmínky pro úkryty ryb (Ehrlich, 1996).

Pro koryta blízká přírodě jsou jako nejvhodnější doporučovány: příčný pás z kamenného záhozu ve dně koryta, skluz rovnaný z velkých kamenů či rampa tvořená sledem nebo mřížovinou z pásů, rovnaných z velkých kamenů, dosypaná drobnějším záhozem.

Vegetační doprovod by měl být základem revitalizačních úprav. Jako stabilizační prvky jsou zde využívány vhodné dřevinné a bylinné porosty. Břehový porost, který stabilizuje svah koryta, se navrhuje tak, aby kořenový systém rostlin zabezpečil nejvíce namáhané části profilu. Doprovodný porost umístěný za břehovou čárou, jehož šířka odpovídá možnostem dané lokality, navrhujeme alespoň dvouetážový. Ideální je travní porost se skupinami keřů (Šlezingr, 2010). Vegetační doprovod plní velké množství důležitých funkcí: protiabrazní, protierozní; protideflační; ochrannou; zlepšuje kvalitu vody; poskytuje útočiště pro živočichy; estetickou; produkční; tvoří přirozený biokoridor; rekreační; hygienickou.

Vegetační doprovody v extravilánu se často navrhují v rámci ÚSES (biokoridor, biocentrum, interakční prvek) s funkcí porostů břehových, doprovodných či obou. Nová výsadba se provádí ve vazbě na původní porosty. Není vhodné provádět liniovou výsadbu. Doporučuje se struktura, kdy porosty tvoří spíše skupiny a určitá délka toku zůstává volná, bez výsadby. Vysazovány by měly být zásadně dřeviny autochtonní. Nezastupitelné místo ve vegetačním doprovodu má keřové patro. Vytváří podmínky pro řadu živočišných druhů, zároveň jsou keře schopny udusit pod sebou bujný plevel.

Mezi nejčastěji vysazované břehové porosty u nás patří olše (Almus), vrby (Salix), jasan (Franxinus), javor (Acer) aj. Jako doprovodné porosty jsou používány jasan, (Fraxinus), javor (Acer), habr (Carpinus), lípa (Tilia), třešeň ptačí (Cerasus avium), dub letní (Quercus robus) aj. Keřové patro tvoří především keřové vrby (Salix), svída (Corpus), brslen (Eunymus), hloh (Crataegus), krušina (Frangula), líska (Corylus), ptačí zob (Ligustrum) aj. (Hubačíková, Oppeltová, 2008).

Mezi doprovodné porosty jsou též zařazovány travní pásy, které plní funkci protierozní (omezují smyv do vodního toku) a funkci přirozeného opevnění koryta toku.

Migrační propustnost - migračními překážkami rozumíme zábrany v přirozené cestě vodních živočichů. Především se jedná o příliš vysoké příčné objekty bez potřebné hloubky v nadjezí a podjezí, trubní propustky, příliš hrubé kamenivo v pohozu a úseky s hladkým opevněním při malých průtocích. Pokud nelze v rámci revitalizace objekty v toku vypustit, je nutné alespoň tyto překážky zprůchodnit. Otázkou propustnosti se zabývá také vodní zákon, kde se v § 15 uvádí: ,,...vodní díla nesmějí vytvářet bariéry pohybu ryb a vodních živočichů v obou směrech vodního toku". Z tohoto důvodu se přistupuje k projektování propustných skluzů, stupňů s rampou či rybích přechodů (Vrána a kol., 2004). Migrace jsou jedním ze základních životních projevů a zároveň potřeb mnoha druhů vodních organismů.

Schopnost ryb překonávat překážky v toku mají jednotlivé rybí druhy různou. Odpovídá prostředí, ve kterém žijí a kterému se během evoluce přizpůsobily. Překážky ryby překonávají v zásadě dvěma způsoby, buď proplutím nebo skokem. Schopnost proplout překážku závisí tedy na plovacích schopnostech příslušného jedince a druhu.

Příčné objekty, které tvoří naprostou většinu migračních bariér, lze zprůchodnit pomocí rybích přechodů, tj. zařízení umožňující rybám proplout profilem překážky.

Podle konstrukce rozeznáváme přechody přírodě blízké (balvanité skluzy, zdrsněné rybí rampy, obtokové kanály, tůňové rybí přechody aj.), technické (komůrkové, štěrbinové, Denilův lamelový, plavební komory a rybí výtahy) a kombinované s prvky obou předchozích skupin.

Za nejvhodnější řešení jsou považovány obtokové kanály a bypassy. Tento typ přechodu nevyužívá vlastní těleso hráze, a proto je možné navrhnout koryto podle potřeby, jeho trasu lze meandrovat apod. Tím, že je bypasse umístěn mimo koryto není vystavován účinkům vysokých průtoků, vyjma povodní v celé nivě. Toto řešení však vyžaduje vhodné pozemky v okolí stupně pro vedení trasy kanálu, který může být poměrně dlouhý vzhledem k nutnosti dosažení vhodného sklonu. Velmi podobné jsou tzv. tůňové přechody, které tvoří systém nádržek s rozdílem hladin 15 - 20 cm. Tůně mohou být i součástí obtokových kanálů, kde vytváří odpočinkové zóny.

Pokud je nutné zůstat v korytě toku, je zde možnost dalších typů přírodě blízkých rybích přechodů. U nejnižších stupňů do výšky 0,3 m postačí vybudovat jednoduchý kamenný práh z jedné řady kamenů. U vyšších lze použít kaskádu prahů, balvanité skluzy nebo zdrsněné rampy. Kaskády prahů a skluzů je vhodné použít u staveb do 2 m, rampy u vyšších jako součást vlastního stupně (jezu).

Technická řešení rybích přechodů jsou někdy nezbytná, a to především v případech, kdy nelze zvolit některý z přírodě blízkých typů. Především v místech, kdy je rybí přechod součástí složité konstrukce vodního díla. Dnes je za nejvýhodnější typ technického rybího přechodu považován štěrbinový rybí přechod. Jedná se o nakloněný žlab opatřený vestavěnými příčkami nebo výstupy různého tvaru. Podélný sklon je obvykle 10 % a rozdíl hladin mezi po sobě jdoucími bazénky je 30 cm pro dospělé lososy (může být až 60 cm) a 2 cm pro ostatní ryby. Velmi rozšířeným typem technického rybího přechodu je komůrkový. Technické rybí přechody lze obložit kamenem pro zvýšení drsnosti koryta, tím snížit rychlost proudění vody a vytvoření lepších podmínek průchodnosti z hlediska vodních organismů. Mezi hlavní nevýhody komůrkového rybího přechodu jsou změny proudění při kolísání průtoku a snadné zanášení komůrek splaveninami. Pro technické typy přechodů je důležité dodržení parametrů, jinak je jejich funkčnost částečně nebo zcela omezena

Kromě vyřešení konstrukce je k zajištění úplné funkčnosti rybího přechodu potřeba, aby splňoval ještě další požadavky, především napojení na spodní a horní hladinu. Výstup z přechodu do horní vody musí být řešen tak, aby nedocházelo k dezorientaci ryb vystupujících z přechodu nebo jejich opětovnému splavování pod hráz, popřípadě turbínám elektrárny. Také by výstupy neměly obsahovat mříže, česle ani jiná zařízení, která by na ryby působila rušivě, s výjimkou zařízení zachytávajících plaveniny. Častou závadou, která znehodnocuje přechody, je nesprávné výškové navázání na spodní hladinu vody.

Pro hodnocení revitalizačního efektu existuje mnoho metodik, avšak jen Hydroekologický monitoring tzv. HEM je v současnosti oficiální metodikou MŽP. Byla vytvořena RNDr. Jakubem Langhammerem, PhD. a slouží k monitorování hydromorfologických ukazatelů vodních toků a je v souladu s Rámcovou směrnicí a normou EN 14614 - Návod pro hodnocení hydromorfologických charakteristik toků. (Kupec a kol., 2009) Hodnocení je založeno na skórování 17 parametrů, které hodnotí kvalitu zóny koryta a trasy toku, dna, břehu a inundační zóny spolu s prouděním a hydrologickým režimem. Skórování je založeno na zjišťování četnosti či rozsahu sledovaného jevu v rámci terénního průzkumu (tabulkové a mapové formuláře). Monitoring by se měl provádět každých 6 let na jaře či na podzim odděleně pro pravý a levý břeh. Z výsledků skórování parametrů se vypočte hydromorfologická kvalita vodního útvaru a tato hodnota se přiřadí k jednomu z pěti stupňů hydromorfologickému stavu: velmi dobrý, dobrý, průměrný, špatný a zničený. Rámcovou směrnicí je požadován minimálně stav dobrý (Langhammer, 2008, on-line).

Financování revitalizací

Pro realizaci revitalizací byly založeny podpůrné národní i evropské programy. Úpravy lze také financovat v rámci KPÚ či ÚSES.

Dne 20.05.1992 byl vyhlášen vládou ČR Program revitalizace říčních systémů jako jeden z krajinotvorných programů. Cílem programu bylo podpořit obnovu přírodního prostředí i zdrojů užívaných člověkem. Program napomáhal zvýšit biologickou rozmanitosti a příznivé uspořádání vodních poměrů. Soustředil se na revitalizace přirozené funkce vodních toků, zakládání a revitalizaci prvků ÚSES vázaných na vodní režim, odstraňování příčných překážek na tocích, revitalizaci retenčních schopností krajiny a výstavbu a obnovu ČOV a kanalizací včetně zakládání umělých mokřadů.

Program měl 3 hlavní cíle:

· podpořit retenční schopnost krajiny

· napravit nevhodně provedené meliorační zásahy

· obnovit přirozené funkce vodních toků

V roce 2008 byl ukončen příjem nových žádostí do Programu revitalizace říčních systémů a v současné době se dokončují poslední rozestavěné akce.

Program obnovy přirozených funkcí krajiny

Tento program spuštěný v létě 2009 je nástupce PRŘS a podporuje investiční i neinvestiční záměry. (Program Obnova přirozených funkcí krajiny, Ochrana přírody, on-line 6) Dle směrnice MŽP č. 6/2009 je možno žádat o dotace ze dvou podprogramů:

· podprogram č. 115 162 - zajištění povinností orgánů ochrany přírody ve vztahu k zvláště chráněným územím a zajišťování opatření k podpoře předmětů ochrany ptačích oblastí a evropsky významných lokalit. Žadateli může být pouze AOPK či správci NP a platí pouze pro konkrétní území ČR. Výše podpory činí až 100% celkových nákladů akce, ale v případě PO a EVL max. 1 mil. Kč.

· podprogram č. 115 164 - adaptační opatření pro zmírnění dopadů klimatické změny na vodní ekosystémy. Žadateli mohou být fyzické i právnické osoby, svazky obcí, státní a příspěvkové organizace a státní podniky. Výše podpory je až 100%, maximálně však 1 mil. Kč a realizace může proběhnout na celém území ČR.

Z podprogramu č. 115 164 lze realizovat například: opatření ke zlepšení přirozených funkcí toků a zlepšení migrační propustnosti, mokřady, tůně, nádrže a prvky ÚSES vázané na vodní režim (Program obnovy přirozených funkcí krajiny, MŽP, on-line 7).

Operační program životního prostředí

Dále je možné realizovat revitalizace z fondů EU prostřednictvím OPŽP, který poskytuje v letech 2007-2013 investiční i neinvestiční dotace. Na financování akcí se z velké míry podílí EU, dofinancování obstarává státní rozpočet, ale příjemce musí uhradit minimálně 10% z celkových nákladů. Lze čerpat z prioritní osy 1 z oblasti podpory 1.3 "Omezování rizika povodní" a také z osy 6 oblasti 6.4 "Optimalizace vodního režimu krajiny" (Operační program Životní prostředí, AOPK ČR, on-line 8). V roce 2010 byla schválena celková podpora v oblasti 1.3 ve výši 997,3 mil. Kč na 132 akcí a v oblasti 6.4 v hodnotě 950,6 mil. Kč na 149 akcí. (Výroční zpráva SFŽP ČR o hospodaření za rok 2010, SRŽP, on-line 9)

Program péče o krajinu

S revitalizacemi taktéž souvisí i PPK (volná krajina), ze kterého lze financovat revitalizaci odvodněných ploch v údolní nivě (tůní, mokřadů a rašelinišť) a zakládání, obnovu a údržbu břehových porostů (Finanční nástroje péče o krajinu, AOPK ČR, on-line 10).

Podprogram na likvidaci škod po povodních 2010

Každoročně dochází vlivem povodní ke značným škodám, proto bylo vytvořeno několik programů, které by zmírnily finanční náklady spojené s odstraňováním škod. Nejaktuálnější program je podprogram MŽP 115D 271, který slouží na likvidaci škod po povodních v květnu, červnu a srpnu 2010. Žadatel (právnická či fyzická osoba) musí dokázat, že škoda byla způsobena povodní 2010 na území, pro které byl vyhlášen stav nebezpečí (Podprogram na likvidaci škod po povodních 2010, MŽP, on-line 11).