Vodní prvky v obecné územní ochraně přírody

Tato část pojednává o jednotlivých institutech obecné územní ochrany podle zákona o ochraně přírody, které zabezpečují či mohou zabezpečit právní ochranu vodním prvkům v krajině. Obecná ochrana převážné části vodních prvků je v zákoně o ochraně přírody zabezpečena především díky právnímu zakotvení a ochraně institutu významného krajinného prvku a územního systému ekologické stability. Významné uplatnění v ochraně vodních prvků v krajině, ale mohou mít také další instituty obecné územní ochrany, tj. zejména krajinný ráz, přírodní park a přechodně chráněná plocha.V některých případech lze tyto instituty úspěšně využít i k provádění případné aktivní ochrany a péče o vodní prvky v krajině mimo zvláště chráněná území (jedná se zejména o registrované významné krajinné prvky a územní systémy ekologické stability).

Významný krajinný prvek (VKP) = ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utvářející její typický vzhled nebo přispívající k udržení její stability (viz § 3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody). Významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením a lze je využívat pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. Zákon o ochraně přírody stanový výše uvedený ochranný režim pro dvě odlišné skupiny území naplňujících definici VKP. První skupinu tvoří tzv. významné krajinné prvky ze zákona. K významným krajinným prvkům ze zákona patří lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Druhou skupinu významných krajinných prvků tvoří tzv. registrované významné krajinné prvky. Registrovaným významným krajinným prvkem se může stát jakákoliv jiná část krajiny splňující podmínky definice, pokud ji ve správním řízení jako významný krajinný prvek zaregistruje orgán ochrany přírody (Pozn. Jako VKP nelze zaregistrovat území, které již je významným krajinným prvkem ze zákona nebo je vyhlášené jako zvláště chráněné území). Ve vztahu k říční krajině se může jednat např. o tůňky či vodní nádrže, mokřady, prameniště či podmáčené louky. VKP se registruje zápisem do zvláštního seznamu vedeného pověřeným obecním úřadem, který také vydává závazné stanovisko k zásahům do registrovaného VKP. V případě VKP ze zákona vydává toto závazné stanovisko obecní úřad obce s rozšířenou působností. Závazná stanoviska vydávají výše uvedené obecní úřady jako orgány ochrany přírody ke všem zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení VKP nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů.

Právě institut VKP je z hlediska rozsahu v největší míře spojen se zajištěním právní ochrany vodních prvků v krajině, protože zpravidla již jejich samotný charakter naplňuje definici významného krajinného prvku, neboť se v naprosté většině případů skutečně jedná o ekologicky, geomorfologicky či esteticky hodnotnou část krajiny, která utváří její typický vzhled a přispívá k udržení její stability. Podstatné ale je, že k VKP ze zákona patří všechny vodní toky, údolní nivy, rybníky, jezera a rašeliniště. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že prostřednictvím institutu VKP ze zákona je zajištěna právní ochrana velké části vodních prvků v krajině. Pro ochranu zbývajících částí je možné využít formu registrovaného VKP (např. u tůněk, pramenišť apod.).

Nezbytné je ještě upozornit na vnímání pojmů "vodní tok" a "údolní niva" ve správní praxi. Pojmy "údolní niva" a "vodní tok" totiž nejsou nikde v zákoně o ochraně přírody výslovně definovány. Vnímání těchto pojmů správním orgánem pro účely správní praxe proto nemusí být shodné s představou definice těchto pojmů z pohledu přírodních věd. K tomu lze uvést, že obecně se ve správní praxi orgánů ochrany přírody uplatňuje komplexní vnímání pojmu "vodní tok", kdy se jím rozumí nikoliv pouze vodní proud, ale i koryto a břehy vodního toku (Pozn. Na rozdíl od vodního zákona, tj. zákona č. 254/2001 Sb., kde se vodním tokem míní jednoduše řečeno pouze tekoucí či vzduté povrchové vody). Údolní niva je dle sdělení MŽP "rovinné údolní dno aktivované při povodňovém stavu vodního toku; tvoří ji štěrkovité, písčité, hlinité nebo jílovité naplaveniny, jejichž úložné poměry často vykazují nepravidelnosti způsobené větvením toku, vznikem ostrovů, meandrů, náplavových kuželů a delt, sutí, svahových sesuvů apod.". Komentář k zákonu o ochraně přírody k pojmu "údolní niva" uvádí -- "typický geomorfologický prvek, pro nějž je charakteristické údolní rovinné dno vzniklé usazením nivních sedimentů, resp. povodňových sedimentů, a specifický hydrologický režim" a doplňuje, že je důležité si uvědomit, že významnou funkcí údolní nivy je funkce "utváření typického vzhledu krajiny", a z ekologického hlediska pak vzít v úvahu skutečnost, že v kulturní krajině je tento prvek tvořen mozaikou ekosystémů s různou ekologickou stabilitou. Vyhodnocení ekologicko-stabilizační funkce by se proto nemělo týkat pouze několika parcel nebo částí tohoto významného krajinného prvku (Miko, 2007, str. 84).

Pro úplnost je na místě doplnit, že podobně jako v případě pojmu "vodní tok" není možné převzít jeho definici z vodního zákona, není možné převzít ani definici pojmu "rybník" ze zákona o rybníkářství a vzato do důsledků ani pojmu "les" z lesního zákona. Pojem "jezero" a "rašeliniště" pak stávající legislativa nezná vůbec.

Krajinný ráz = zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti (viz § 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody). Zásahy do krajinného rázu podléhají zákonným omezením, přičemž k činnostem, které by vedly ke snížení nebo změně krajinného rázu, je nutný souhlas územně kompetentního orgánu ochrany přírody. Tento nástroj územní ochrany umožňuje ochranu přírodních a estetických hodnot v oblastech jiným způsobem jen obtížně chráněných. Z ustanovení zákona o ochraně přírody lze ve vztahu k ochraně vodních prvků v krajině zdůraznit skutečnost, že činnosti, které by mohly vést ke snížení krajinného rázu, mohou být prováděny mimo jiné pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (Pozn. V příkladném výčtu činností, které by mohly vést ke snížení krajinného rázu, zákon o ochraně přírody výslovně uvádí umisťování a povolování staveb, které v praxi představují nejčastější aktivity s negativním vlivem na krajinný ráz. Při posuzování zásahu do krajinného rázu proto bude hrát největší roly právě zachování vodních prvků v krajině jakožto významných krajinných prvků s výraznou ekologicko-stabilizační funkcí. Souhlas k zásahu by měl být proto vydán až po pečlivém vyhodnocení všech aspektů spojených s daným zásahem a jeho dopady na krajinný ráz. Ke krajinnému rázu lze na závěr dodat, že vyhláška upravující podrobnosti ochrany krajinného rázu, jejíž vydání zákon o ochraně přírody předpokládá, nebyla dosud vydána a pravděpodobně k tomu nedojde ani v blízké budoucnosti. Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody.

Přírodní park = území s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, nepodléhající zvláštní ochraně podle zákona o ochraně přírody (viz § 12 odst. 3 zákona o ochraně přírody). Ochrana formou zřízení přírodního parku bezprostředně souvisí s ochranou krajinného rázu, protože slouží "k ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami" v území, které není vyhlášeno v některé z kategorií zvláště chráněných území. Řada přírodních parků je přitom velmi úzce spojena s vodními prvky v krajině - viz např. přírodní parky Střední Pojihlaví, Oslava či Niva Jihlavy (foto J. Knotek). Přírodní parky zřizují kraje obecně závazným právním předpisem v přenesené působnosti (tj. nařízením kraje - viz PŘÍKLAD - nařízení o zřízení přírodního parku Říčky), ve kterém mohou též stanovit omezení využití jeho území, které by vedlo k rušení, poškození nebo dokonce zničení stávajícího stavu. Omezení je přitom možné stanovit pouze v podobě povinnosti získat před vlastní realizací souhlas k činnosti, která by mohla mít výše uvedené následky. S ohledem na podzákonný charakter zřizovacího předpisu nemohou být omezení pro přírodní park stanovena formou zákazu vymezených činností, ale pouze stanovením povinnosti získat předchozí souhlas orgánu ochrany přírody. Činnosti vymezené ve zřizovacím předpise přírodního parku tak mohou být prováděny jen po předchozím souhlasu, který vydávají pro přírodní parky v rámci svého územního obvodu obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

Přechodně chráněná plocha = území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů (viz § 13 odst. 1 zákona o ochraně přírody). Přechodně chráněná plocha může být obecním úřadem obce s rozšířenou působností vyhlášena i z jiných důvodů (např. vědeckých studijních a informačních), a to na předem stanovenou dobu nebo i na opakované období. Přechodnost potřeby zvýšení ochrany je dána tím, že objekty vyžadující ochranu se na tomto území vyskytují zpravidla pouze přechodně (např. hnízdění ptáků či jarní tah obojživelníků). Přechodně chráněná plocha zaniká, pokud není po uplynutí stanovené doby převedena do jiné kategorie územní ochrany přírody. Ochranný režim je dán v rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy (viz PŘÍKLAD), kde orgán ochrany přírody stanoví omezení pro využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení vývoje předmětu ochrany.Využitelnost tohoto institutu může spočívat například v možnosti ochrany "studijních ploch" po záplavách či ochraně části říční krajiny směřující v rámci sukcese k přírodnímu stavu do doby provedení nezbytných průzkumů sloužících jako odborné podklady pro vyhlášení území v některé z kategorií zvláště chráněných území.

Územní systém ekologické stability (ÚSES) = vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu (§ 3 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody). Rozlišuje se lokální, regionální a nadregionální územní systém ekologické stability (ukázky schématických map ÚSES na úrovni ČR, Jihomoravského kraje a města Brna jsou k dispozici zde). Územní systém ekologické stability by měla tvořit vybraná soustava ekologicky stabilnějších částí krajiny, účelně rozmístněných podle funkčních a prostorových kritérií (Míchal, 1994). Základními skladebními prvky ÚSES jsou tzv. biocentra a biokoridory, které doplňují tzv. interakční prvky. Zákon o ochraně přírody stanoví, že ochrana ÚSES je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků, přičemž jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se kromě vlastníků pozemků podílejí i obce a stát. Vymezení ÚSES, zajišťujícího uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Zásadní vliv na zachování funkčnosti vymezených ÚSES mají prostorové parametry, které by měly s ohledem na příslušnou úroveň ÚSES (lokální, regionální, nadregionální), vycházet ze stanovených pravidel. Možnosti právní ochrany jsou zde dány stavebním zákonem, tj. zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcími právními předpisy. Ke schválení ÚSES totiž dochází v rámci schválení územně plánovací dokumentace nebo územním rozhodnutím. K tomu lze podotknout, že v praxi se druhá možnost téměř nevyužívá. Nutné je upozornit, že bez schválení představují plán systému ekologické stability nebo projekt systému ekologické stability pouze nezávazné podklady pro činnost stavebních úřadů, jejichž postup je jinak pro zajištění ochrany ÚSES všech úrovní zcela zásadní.

Další informace - viz:

Obnova rybníků

Ohrožené vodní biotopy v českých hospodářských lesích

Realizace skladebních částí ÚSES