Vodní prvky ve zvláštní územní ochraně přírody

Ze zvláště chráněných částí přírody je ochrana vodních prvků v krajině za předpokladu, že vymezená území naplňují stanovená kritéria, možná také formou některé z kategorií zvláště chráněných území. Kromě zřízení zvláště chráněného území se vztahuje vyšší ochrana také na ty části krajiny, které jsou biotopy zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů.

Zvláště chráněná území (ZCHÚ) = území přírodovědecky či esteticky velmi významná nebo jedinečná (§ 14 zákona o ochraně přírody). Pod pojmem zvláště chráněné území se rozumí významná přírodní a člověkem co nejméně negativně pozměněná část krajiny, která byla pro své specifické zákonem o ochraně přírody stanovené hodnoty vyhlášena za zvláště chráněnou. Jedná se tedy vždy o území, jejichž přírodovědecké nebo estetické hodnoty jsou mimořádné. Proto jim je nutné nezbytné zajistit ochranu vyšší, než jakou představují možnosti obecné ochrany přírody a krajiny, které se pro tato území jeví jako nedostatečná. Přírodní (popř. estetické) hodnoty jednotlivých ZCHÚ přitom mohou být velmi rozdílného charakteru, všechny ale spojuje zachovalost a nedotčenost nebo vzácnost a cennost těchto území vůči okolnímu prostředí. Uvedený význam je charakteristický pro všechny kategorie ZCHÚ. Zákon o ochraně přírody přitom upravuje existenci a právní režim šesti kategorií ZCHÚ. Jedná se o národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace a přírodní památky. Ustanovení týkající se přímo jednotlivých kategorií ZCHÚ pak stanovují konkrétní kritéria, která musí území navrhované na ochranu v příslušné kategorii splňovat, aby mohlo být vyhlášeno za zvláště chráněné. Jednotlivé kategorie ZCHÚ se v teorii i praxi rozčleňují do dvou podskupin, na tzv. velkoplošně zvláště chráněná území (tj. národní parky a chráněné krajinné oblasti) a tzv. maloplošně zvláště chráněná území (ostatní kategorie ZCHÚ). Základním rozlišovacím znakem mezi velkoplošně a maloplošně zvláště chráněnými územími je, jak už je patrné z pojmenování, velikost chráněné plochy. Velkoplošně zvláště chráněná území se dále liší od maloplošně zvláště chráněných území tím, že jsou v nich sídliště a že se v nich, třebaže regulovaně, hospodaří. V maloplošně zvláště chráněných územích je naopak veškerá činnost člověka s případným negativním vlivem zakázána, s výjimkou těch zásahů, které jsou trvale povoleny nebo jsou prováděny v zájmu ochrany přírody (tj. k udržení nebo zlepšení jejich celkového stavu nebo jejich jednotlivých složek). Mezi rozlišovací znaky pro jednotlivé kategorie ZCHÚ uvedené zákonem patří velikost území, přírodní hodnoty a míra zachovalosti území. Účelem zřízení národního parku je uchování a zlepšení přírodního prostředí, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů a využití území k turistice a rekreaci způsoby nezhoršujícími přírodní prostředí v národním parku (viz např. národní park Podyjí). Ve srovnání s národním parkem je účelem chráněné krajinné oblasti nejenom ochrana zachovalých částí přírodního prostředí, kterým není přiznán takový význam, aby byly chráněny v kategorii národní park, ale především rozvoj ekologicky vhodného a územně diferencovaného hospodářského využívání krajiny (viz např. CHKO Litovelské Pomoraví, CHKO Poodří či CHKO Křivoklátsko s údolím Berounky). U maloplošně zvláště chráněných území spočívá rozdíl mezi rezervací a přírodní památkou v tom, že rezervace jsou určeny k ochraně celých ekosystémů, zatímco přírodní památky pouze k ochraně částí ekosystému (včetně těch ovlivněných člověkem). Přívlastky národní následně znamenají a upozorňují na vyšší význam těchto zvláště chráněných území a tudíž i přísnější ochranný režim. Přehled zvláště chráněných území - viz Ústřední seznam ochrany přírody na http://drusop.nature.cz/.

Pro všechna ZCHÚ obecně platí, že mají zásadní podíl na ekologické rovnováze a stabilizaci krajiny (to platí převážně pro velkoplošně zvláště chráněná území). Jejich existence přispívá mimo jiné zejména k ochraně půdy a vody, regulaci odtoku vod a ochraně před povodněmi. Nezastupitelně se podílejí na zachování druhové diverzity v krajině, přežití autochtonních druhů, na ochraně citlivých druhů a při uchování populací endemitních druhů. Přírodní prvky v nich chráněné mají významnou krajinotvornou a estetickou hodnotu a velmi často představují i neobyčejné přírodní scenérie (viz např. meandr Čertova ocasu a mohutný skalní amfiteátr v národní přírodní rezervace Mohelenská hadcová step). Tady lze zdůraznit, že vodní prvky v krajině patří mezi místa s nejvyšší biodiverzitou. Pro výše uvedené důvody je řada vodních prvků v krajině vyhlášena za ZCHÚ. Cenné vodní prvky v krajině jsou chráněny zejména ve velkoplošných zvláště chráněných území jako například v již zmiňovaném národním parku Podyjí, CHKO Litovelské Pomoraví, CHKO Poodří a dalších. Významnější celky říční krajiny jsou chráněny ale i prostřednictví řady maloplošných zvláště chráněných území (popř. i přírodních parků), které mohou být v některých případech značně rozsáhlé jako je tomu např. u přírodní rezervace Údolí Oslavy a Chvojnice. V případě zřízení ZCHÚ nelze úplně pominout ani jejich kulturně výchovnou a vzdělávací hodnotu a také možný ekonomický přínos pro místní obyvatelstvo spojený s řízenou turistikou a tedy i zainteresováním místních obyvatel do ochrany těchto území. Aby byl skutečně zachován komplexní význam ZCHÚ, je třeba při jejich zřizování najít rozumný kompromis mezi ochranou biodiverzity, funkcí ekosystémů, požadavky a možnostmi státní správy, potencionálním hospodářským využitím území, negativními vlivy plynoucími ze zvýšené turistické aktivity a budoucími potřebami místní lidské komunity. Bez dosažení takového kompromisu není možné sebelepší právní úpravou zajistit dostatečnou ochranu a zabezpečit perspektivu dlouhodobé existence ZCHÚ.

Právní režim ZCHÚ je dán primárně existencí tzv. základních ochranných podmínek, které jsou stanoveny přímo v zákoně o ochraně přírody ve formě zákazů (příp. omezení) vymezených činností (PŘÍKLAD - základní ochranné podmínky pro národní parky). Výjimky z těchto zákazů dnes uděluje příslušný orgán ochrany přírody anebo vláda ČR. Dále mohou být pro každé ZCHÚ stanoveny i tzv. bližší ochranné podmínky. Ty se vymezují ve zřizovacím předpise ZCHÚ jako činnosti, u nichž je nezbytné získat před jejich realizací souhlas příslušného orgánu ochrany přírody (Pozn. To neplatí pro národní parky, které jsou zřizovány zákonem, a tudíž mohou mít jejich bližší ochranné podmínky i formu zákazu.). Bližší ochranné podmínky se proto liší území od území a jsou každému z nich doslova "šity na míru" (PŘÍKLAD - bližší ochranné podmínky národního parku Podyjí). U národních parků může konečně existovat i třetí okruh ochranných podmínek v případě, že správa národního parku využije svého oprávnění a vydá formou obecně závazného právního předpisu (tj. nařízení správy) návštěvní řád parku (PŘÍKLAD - návštěvní řád národního parku Podyjí).

Biotopy zvláště chráněných rostlin a živočichů = biotop je soubor veškerých neživých a živých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Biotop je takové místní prostředí, které splňuje nároky charakteristické pro druhy rostlin a živočichů (§ 3 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody). Zákon o ochraně přírody přitom chrání vedle samotných zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů také jejich biotopy a v případě živočichů též jimi užívaná přirozená i umělá sídla.

Zvláště chráněné rostliny a živočichové se dle stupně ohrožení člení na ohrožené, silně ohrožené a kriticky ohrožené (Pozn. Seznamy všech kategorií zvláště chráněných rostlin a živočichů jsou uvedeny v Přílohách č. 2 a 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.). Výjimku ze stanovených zákazů zpravidla uděluje v rámci své územní působnosti příslušný krajský úřad anebo správa národního parku či chráněné krajinné oblasti. Výjimku může orgán ochrany přírody udělit pouze z důvodů uvedených výslovně v § 56 zákona o ochraně přírody. Ve vztahu k výše uvedenému je na místě uvést, že všechny druhy obojživelníků, jejichž rozmnožování je vázáno na vhodné vodní biotopy (viz foto vajíčka skokanů), jsou zařazeny mezi zvláště chráněné druhy živočichů (vyjma skokana hnědého). Stejně tak patří ke zvláště chráněným druhům živočichů také celá řada ryb (např. mník jednovousý, střevle potoční či vranka obecná) a vodních ptáků (např. volavka červená, rybák obecný, čáp černý, čáp bílý či potápka rudokrká), stejně jako i bezobratlých (např. perlorodka říční, velevrub malířský či několik druhů vážek). Z mnoha druhů zvláště chráněných rostlin spojených s vodním prostředím lze uvést např. ďáblík bahenní, ostřici latnatou, blatouch bahenní a další. K některým zvláště chráněným druhům vázaným na vodní biotopy byly přijaty záchranné programy (např. pro perlorodku říční či matiznu bahenní) nebo záchranné programy - programy péče (např. pro vydru říční).

Další informace - viz:

Biotopy našich obojživelníků a jejich management

Klíče na určování skokanů

Terestrické biotopy obojživelníků

Záchranné programy